Na noční obloze zazáří prach z Halleyovy komety

Maximum Orionid v roce 2017 nad Mongolskem.
Orion je sedm jasných hvězd připomínajících
motýla ve směru nad autem. Foto: Lu Shupei.

Ve třetí dekádě října, v úterý 20. a středu 21. října 2020 ráno, dosahuje maxima své každoroční aktivity jeden ze známých podzimních meteorických rojů Orionidy. Rychlé meteory vylétají zdánlivě ze souhvězdí Orionu, které je dobře pozorovatelné už po půlnoci. Letos při pozorování neruší Měsíc, za hodinu může zazářit přes 20 meteorů. Mezi nimi může zasvítit i jasný bolid. Roj Orionidy je jakýmsi pozdravem od slavné Halleyovy komety, neboť jej v naší atmosféře způsobují zanikající částečky kdysi uvolněné z této legendární komety.

Tiskové oznámení z 14. října 2020.

 

Slavná mateřská kometa

Každoroční meteorický roj Orionid je podzimní větví proudu částic, do kterého Země vstupuje i v květnu – během maxima roje Eta-Aquaridy. Oba roje spojuje nejen stejná rychlost meteorů okolo 66 km/s, ale pochopitelně i původní mateřské těleso. A tím není nic známějšího jak slavná Halleyova kometa (oficiálně značená jako 1P/Halley). Vlasatice, která se naposledy u Slunce ocitla v únoru roku 1986, není tou největší kometou, jakou známe, ale první matematicky předpovězenou v historii lidstva. Byl to v roce 1705 bystrý matematik a královský astronom Edmond Halley, který si všiml, že mezi 24 pozorovanými kometami mezi lety 1337-1698 mají tři z nich, konkrétně pozorované v letech 1531, 1607 a 1682, velmi podobné vlastnosti oběžné dráhy. Halley spočetl, že jde o tu samou kometu a dokonce předpověděl i její další návrat v roce 1758. Sám se ho však už nedožil – zemřel o 16 let dříve.

Halleyova kometa v noci 8./9. dubna 1986.
Foto: KAO/NASA.

Posmrtnou slávu mu proto zajistil její objev německým astronomem a farmářem Johannem G. Palitzschem, který ji našel 25. prosince 1758. Nutno podotknout, že se o znovuobjevení komety pokusil i o dost slavnější pozorovatel své doby – francouzský astronom Charles Messier. Bohužel mu bylo ale nařízeno Josephem N. Delislem hledat kometu jinde a úspěchu tak nedosáhl. Vynahradil si to však vlastními objevy 13 nových komet a publikací dnes již legendárního Messierova katalogu 110 mlhavých objektů vzdáleného vesmíru.

Halleyova kometa se ke Slunci vrací každých přibližně 76 let. Poslední návrat nebyl nikterak příznivý – kometa byla poměrně slabá a geometricky nevýhodně položená vůči Zemi. Dalšího návratu se však dožijí současné mladší generace. Kometa znovu přiletí ke Slunci 28. července 2061 a na severní obloze bude pozorovatelná krátce, ale velmi výrazně už v červnu toho roku.

Malá historie „Ohňostroje z Orionu“

Souhvězdí Orionu a meteor
z Halleyovy komety.
Foto: Jens Hackmann.

První zmínky o roji pochází z roku 1839, kdy americký astronom Edward C. Herrick vysledoval jistou vyšší meteorickou aktivitu v první polovině října. Následující rok svá pozorování poopravil s tím, že maximum aktivity nastává mezi 8. a 25. říjnem. V roce 1864 na jeho pozorování poněkud precizněji navázal Alexander S. Herschel, který určil polohu radiantu – místa, odkud meteory na obloze vylétají – i přibližnou frekvenci roje (20 meteorů v hodině). Od té doby o roj začala zajímat početná skupina dalších astronomů, až se z Orionid stal jeden z hlavní desítky nejsledovanějších rojů v roce.

Zajímavá debata kolem roje se rozvířila mezi Britem Williamem F. Denningem a Američanem Charlesem P. Olivierem. Olivier tvrdil, že radiant roje se ze dne na den pohybuje, s čímž Denning nesouhlasil. Debata to byla oprávněná, neboť i když k pohybu skutečně dochází, u Orionid je navíc znám fakt, že jeho radiant zabírá o něco větší plochu na obloze než u jiných známých rojů.

Zdaleka nejzajímavější však bylo pozorování proměnlivosti aktivity roje i doby jeho maxima. Obecně je maximum roje poměrně ploché, trvá i několik hodin. Občas ale mohou nastat díky gravitačním poruchám v proudu částic i periodicitě návratů Halleyovy komety ke Slunci velké poklesky či naopak vysoká maxima v aktivitě. Díky tomu například v minulých letech aktivita vystoupala až ke stovkám meteorů v hodině.

Příznivé podmínky – K vidění meteory i jasné planety

Letošní maximum Orionid připadá na úterý 20. října a středu 21. října. Protože není maximum nijak ostré (trvá několik hodin), není třeba se kvůli němu nějak výrazně časově omezovat. Obecně nejlepší je vyhlížet meteory v době, kdy je radiant roje nejvýše nad obzorem. Tedy v úterý i ve středu, vždy mezi 3. a 6. hodinou ranní. Meteory zdánlivě vylétají z radiantu ležícího v horní části souhvězdí – vlevo nahoře od jasné naoranžovělé hvězdy Betelgeuze v rameni Orionu. Protože Měsíc je v období maxima úkazu ve fázi před první čtvrtí, zapadá už večer a svým svitem při pozorování vůbec neruší. Podmínky jsou tedy velmi příznivé. Navíc nebi budou „vévodit“ jasné planety: zvečera Jupiter se Saturnem, celou noc pak planeta Mars, která je letos nejblíže k Zemi do roku 2035, časně ráno pak jasná jitřenka Venuše. Očekávaná frekvence bude dosahovat asi 20 meteorů za hodinu, nelze ale vyloučit, že bude o něco vyšší. Mezi lety 2006-2009 dosáhla až 70 meteorů kvůli průchodu Země hustší částí proudu ledoprachových částic z komety.

Je ovšem nutné pozorovat daleko od měst, kde neruší světelné znečištění – ideálně v horách. Odměnou pak budou i další krásné objekty hvězdného nebe. V první polovině noci je ještě stále viditelná výrazná část Mléčné dráhy. Později se spolu s Orionem a jeho hvězdami Betelgeuze a Rigel rovněž nad východní obzor vyhoupne Sírius, nejjasnější hvězda noční oblohy, která leží o něco níže na východ v souhvězdí Velkého psa. Vysoko nad obzorem bude v druhé polovině nocí zářit dvojice otevřených hvězdokup v souhvězdí Býka – Hyády a Plejády. Kromě Orionid může rovněž zazářit jasný meteor z jiného roje – severních či jižních Taurid. Rozhodně se tedy vyplatí nebe sledovat a pokud možno si oblohu i vyfotit.

Pozorujte a foťte

Jak bylo již zmíněno, rychlost meteorů při průletu atmosférou dosahuje 66 km/s. To z nich dělá jedny z nejrychlejších meteorů na obloze. Rychlejší jsou jen meteory z listopadového roje Leonidy, které padají s rychlostí 72 km/s. Pro pozorování to znamená jednu zajímavost – pády meteorů jsou jasné a občas bývají provázeny blyštivými výbuchy. Občas tak zasvítí i bolid – meteor jasnější jak Venuše.

A jak vyfotit meteor? Na zachycení stopy meteoru je zapotřebí mít po ruce foťák s možností dlouhé expozice, stativ a případně kabelovou spoušť. Ideální je mít po ruce širokoúhlý světelný objektiv. Foťák namíříte do libovolného směru na obloze, nastavíte maximální expoziční čas (nebo „B“ a budete držet spoušť ručně) a u pokročilejších foťáků rovněž nastavíte vhodné ISO (okolo 1600, u plnoformátových modelů i o dost více). Objektivu nechte zcela otevřenou clonu. Pak už jen zmáčknete spoušť a budete trpělivě čekat. Expozic budete opakovat tolik, dokud se vám nepoštěstí a přes vaše zorné pole skutečně „neprosviští“ vysněný meteor.

Zdroje a další zajímavé odkazy:

[1] Mezinárodní meteorická Organizace IMO
[2] O Halleyově kometě na stránce NASA
[3] Snímek dne NASA - Orionidy z Orionu (autor Lu Shupei)
[4] Cometography - Halleyova kometa